Eliška, dva roky a puul a její hlášky:

Vstávej, ty ospalíku...

Bež dom a buď hodná, nebo Tě zavřu do sklepa...

Nešahej na mě a běž do svýho domečku...

Flinku...

Tři roky:

Nějak tu školku nechápu...

Eliška povídá večer před spaním o školce: ,,paní včelka říkala, ať jsem služba, ale já nechci být služba! Já chci být doma služba" :-))

Tak sem zase dneska slyšela jednu těhuli, jak u doktora říká, že bude rodit císařem. Nechce prý, aby vypadala jako úplná nicka v chumlu lékařů a sester a přinejhorším učnic. Že nebude přece křičet na celý špitál a nebude se koukat na ty posměváčky kolem co se budou chichotat jejímu pokřivenému obličeji když bude v bolestech....

Nejsou v životě jen chvíle hezké a krásné. Ale také ty smutné a bolestivé. Samozřejmě smrt, patří k životu. A člověk jako jediný tvor na naší planetě již od velmi malého věku ví, že jednou zemře a čeká jej konec.

Následující text je kapitolou z knihy Aliany Ivy Bendové Putování krajinou rodičovství, kterou připravuje k vydání na podzim 2010 nakladatelství OS

http://www.naturalchild.org/jan_hunt/goldenrule.html

Když jsem otěhotněla myslela jsem si, že když jsem mladá maminka bude všechno v pořádku. Do 25 týdne těhotenství také bylo, vše bylo v pořádku.Můj chlapeček skvěle prospíval, byl sice o něco větší než měl být, ale byl v pořádku.Do té doby, než jsem zjistila že krvácím. Byla jsem v 25týdnu a myslela jsem si že potratím.

Dvě hodiny ráno, už to začíná. Přítelkyně má bolesti, každých 15 minut a doba se zkracuje. Co teď?

Samozřejmě jsme o tom spolu stokrát mluvili, připravovali jsme se, měli jsme nachystané tašky s oblečením, svačinou a tím vším, co jsme se kde dočetli. Ale najednou to prostě přišlo. Po více než devíti měsících netrpělivého čekání je to tu! A já budu poprvé v životě tatínkem.