Nejsou v životě jen chvíle hezké a krásné. Ale také ty smutné a bolestivé. Samozřejmě smrt, patří k životu. A člověk jako jediný tvor na naší planetě již od velmi malého věku ví, že jednou zemře a čeká jej konec.

To většina jiných živočichů nad tímto tématem vůbec nepřemýšlí. Vlastně, ani přemýšlet nemůže.
Ale proč o tomto tématu vůbec píši? Možná už jste některý můj článek četli, tak potom víte, že jsem relativně mladý tatínek od rodiny. Mám malou krásnou dceru a jsem na ni také patřičně pyšný. Asi jako každý tatínek.

Jenže tuhle, když jsem přijel z práce domů, jako vždy až večer, téměř když už moje dceruška jde spát. Viděl jsem moji babičku jít po ulici. Viděl jsem, jak každý krok co udělá, ji velmi bolí. Celý život se starala o rodinu. O své děti, o vnoučata. Například mě. Moc se o mě starala, když jsem byl malý. A teď, co jí čeká teď? Děda před rokem zemřel a babička je po většinu dne sama.

Já vstanu ráno a celý den jsem v práci, nestíhám pořádně dělat nic jiného, než jen uživit rodinu. Téměř veškerý můj čas věnuji práci. Jak již jsem psal, domů se vracím večer, v čase, kdy dceruška už pomalu usíná a já si říkám, co tohle je za život?  Ano, velmi mě těší vydělat peníze a moci si dovolit spoustu věcí koupit rodině,  jako daň však je to, že rodinu téměř nevidím. A to mluvím o nejbližší rodině, tedy manželce a dceři.

O tom, že nevidím téměř vůbec rodiče,bratra nebo prarodiče, ani nemluvím. Ale když jsem viděl teď babičku, všechno to na mě nějak dolehlo. A musel jsem ji pozvat na kafé. Povídala mi, jak je smutná, že je sama. Jak je jí smutno po dědovi. Jak ji mrzí, že ji vnoučata nenavštěvují a já? Co na to mám říci, opět jsem si uvědomil, jak je to na světě smutné. Tolik se starám o malou dceru, že zapomínám starat se o moje kořeny. A ony stárnou. Bojím se, že tak jak odešel děda, odejde i babička a to mě moc zasáhne, protože ji mám moc rád.

Nenávidím systém za to, že 80% svého života strávím v práci, kterou sice dělám rád, ale samozřejmě bych byl raději s rodinou, někde na zahradě… nebo jen tak seděl v obýváku a povídal si s nimi. Tolik mi to chybí. Tolik mě to bolí.

Dny letí jako voda, to nakonec každý z nás vidí na svých dětech. Jak rychle rostou. Ale stejně tak, jak naše děti rychle rostou, tak naši rodiče, prarodiče i my rychle stárneme.

Je to život, ale je to moc smutné. Když vidím, jak se moje babička dívá na mou dceru. Vím, že ji má moc ráda, vím, že je s každým krůčkem co Eliška udělá na ni víc pyšná. Ale také více stará a víc na cestě pryč. Tomuhle se říká život, život který je plný bolesti i radosti.

Škoda, že si spousta lidí neuvědomuje, co je v životě opravdu důležité. Protože pak by systém možná vypadal jinak…